...zajímá Vás něco málo o mně a mém chovu?
    Bydlím v Praze a přestože jsem městské dítě, vždycky jsem tíhla ke zvířátkům. Nebo snad právě proto? Bylo by asi jednodušší vyjmenovat, co vše jsme doma neměli, než naopak.Táta byl, naštěstí, také příznivec zvířátek, brácha celkem též, a tak, nebýt odporu mámy, která sice zvířatům fandila, ale nebyla takový nadšenec, jako my dva, pravděpodobně bychom měli doma i terárium se sklípkanem. Ten nám neprošel. Stejně tak jako kudlanka, na kterou jsme se chodívali dívat alespoň do zverexu:-)Vyrostla jsem, našla si přítele a toho si vzala. On tedy, bohužel, pochází z rodiny, kde to bylo spíš naopak. Vládla tam myšlenka, že zvíře patří k boudě a ven a v bytě nemá co dělat. Když jsem se přistěhovala se svojí ochočenou andulkou, která mluvila a byla veliký mazlík, nesetkalo se to u manželovy matky moc s ohlasem. Bohužel, anduka mi zemřela stářím měsíc před tím, než se mi narodila dcerka, ani jsem se s ní nerozloučila, protože když ji tchýně našla ráno v kleci, vyhodila ji z okna.
Alespoň mi to tak řekla. Před domem jsem ji už nenašla :-(
    V okamžiku, kdy jsme se přestěhovali do svého, já i dcerka jsme o zvířátkách začaly trošku spekulovat. Kočičku zavrhnul manžel. Pejska jsme zavrhli oba, přestože jsem v tom samém bytě měla jako dítě postupně 3. Tenkrát ale nebylo v Praze psů tolik, chodníky vypadaly jinak a celkově jsem, jako malá, neviděla situaci tak, jako dnes. Kromě toho jsem přesvědčená, že na psa je potřeba více času. Nestačí ho ráno rychle vyvenčit a večer, když přijdu z práce, zas. Kdybych měla dům, přemýšlela bych jinak. Ale do bytu jsme prostě pejska nechtěli. Následoval další návrh, papoušek, ale toho mi překazila moje nově objevená alergie na peří. Tak jsme pořídili rybičky. Nejdříve malé - 70litrové  akvárko, to zůstalo u dcerky a do obýváku přibylo další 300 litrové. Do toho přišli papoušci. Nelekejte se, netopila jsem nebohé opeřence, Blood Purple Parrot jsou rybičky. Jenže co naplat, jsem tvor mazlivý a nejraději bych s těmi papoušky plavala v akváriu, abych se mohla tulit. Takže jsem čas od času stále navrhovala zvířecího tvora mně nejbližšího, kočičku. Neúspěšně...až jednou...

    ..Birmičky jsou asi takový můj osud.Když jsem byla malá, měli jsme kočičku Ťapku, "obyčejnou"flekatou venkovní číču. Zaběhla se se sousedovic siamákem.To bylo pozdvižení, jak mohl takový šlechtěnec zavadit o naši obyčejnou, venkovskou Ťapinu. Nojo,ale znáte to, jsou věci, kterým neporučíte. Narodila se dvě překrásná koťátka. Kočička a kocourek. Oba měli barvu a oči po tátovi, takže krásní běloušci s odznaky a překrásná modrá kukadla. Srst a stavbu těla měla koťátka po mámě, takže "takovou normální, běžně kočičí":-) Koťata prostě vypadala tak trochu jako krátkosrstá birma.
    Kočičku babička tenkrát někomu dala, kocourka si nechala a dostal jméno Baghíra. Byl to můj miláček. Bohužel, vedle domu naší babičky byla tenkrát stavba a ti dělníci, co tam i spali v maringotkách, mého mazlíčka zabili. Dodnes cítím ten smutek a bolest v dětském srdíčku.
Pak přišla literatura... Knížka "deník kocoura Modroočka" na mě vysloveně zanechala následky :-). Na každé stránce jsem viděla mého Baghíru. A slíbila jsem si, že JEDNOU, až budu velká, bude zase takový kocourek se mnou žít.
Původně můj výběr směřoval k Siamce, ale jednoho dne jsem v trafice uviděla pohled - a na něm krásnou modrookou kočičku s odznaky /viz obrázek/, krásně chundelatou, prostě zázrak. Bohužel, trvalo mi dalších několik let, než jsem zjistila, jaké kočičí plemeno je na pohlednici zachycené. Bylo to na mezinárodní výstavě v Holešovickém výstavišti.
Tam jsem poprvé viděla živě tuto nádhernou kočičku, Birmu.
No a pak už jsem si jen snila a přemlouvala manžela, že bych moc, moc, chtěla mít takovou kočičku doma. Moc nesouhlasil. Trvalo to asi 2 roky, než jsem ho přesvědčila a pak sehnala kontakt na dva chovatele. Jednoho úterního večera jsme se jeli podívat K Ivetě do Strašáků na kocourka, jestli bych si ho mohla odvézt domů. Jela jsem tam s malou dušičkou, jaký asi bude? Budu se mu líbit a také.., bude manžel definitivně souhlasit, aby se stal ten chlupáček členem naší rodiny?
Když jsme přijeli, přivítala nás Iveta a její majestátní kočičky a "náš" kocourek si vyspával v závěsu na topení. Za chvíli se probudil protáhl a já věděla, že je to ON. Seskočil ze závěsu, napochodoval manželovi na klín, zahleděl se mu do očí a spustil motůrek...No - a bylo vyhráno:-) "jede s námi", pravil manžel... a budu mu za to pořád vděčná. Edward, který měl být Baghíra, ale jeho jméno, které má v rodokmenu se k jeho aristokratickému vzezření a chování dooost hodí, je mým druhým dítětem. Koncem ledna 2003 se stal členem naší rodiny a stále je každý den pro mě zázrakem, když vnímám jeho přítomnost, jeho úžasnou povahu, jeho náklonnost, k mojí osobě skoro až chorobnou. Myslím, že to snad byl osud, že na mě tento kocourek "zbyl". Brala jsem si ho, když mu bylo už 4 a půl měsíce, už to nebylo to malinké koťátko, jeho sourozenci už byli v nových rodinách. Ale nikdy nebudu litovat, že to tak bylo. Jeho nenahraditelná povaha a krásná vizáž jsou mi potěšením každý den, jeho čumáček a motůrek mě těší a konejší, když je mi smutno..
Prožila jsem si i velmi krušné období, když mi onemocněl a málem jsem o něj přišla. Sněd kus pryžové rohože a ucpal si dvanácterník. Strašně jsem se o něj bála. Zvítězil a zůstal na živu,ale musí být na ledvinové dietě. A stále musím počítat s variantou, že se jeho stav zhorší:-(((

    S Ivetou, od které k nám Edward přišel, jsem se hodně spřátelila, začala jí tvořit web, sháněla jsem mnoho informací, nejen v literatuře /kde občas narazíte i na nějakou tu hloupost/, ale především jsem získávala spoustu poznatků v osobních zkušenostech Ivety, dalších chovatelů a nakonec i ve svých vlastních. Bydlím v Praze, v činžovním domě, takže o nějakých větších chovatelských aktivitách si mohu nechat jen zdát. Realizovala jsem je tedy spíše u Ivety. Rok 2006 se pro mne stal tak trochu "zlomovým" v těchto aktivitách. Iveta vybrala jedno z nejhezčích koťat, které odchovala a to skončilo u mě. A tak mám chovnou kočičku Quenitku. V první řadě bylo nejdůležitější, aby její přítomnost schválil Edward. Je na mě opravdu hodně fixovaný a rozhodně jsem nechtěla, aby příchodem nového tvorečka trpěl. Během dvou dnů se docela seznámili a vše proběhlo docela hezky. Quenitka hezky baštila a rostla, dokonce se zdá, že od doby, kdy s námi žije, je Edward trošku aktivnější a více baští. Na výstavách bez problémů získala tři potřebné tituly a trvalou chovnost. Bylo na čase vyřídit nějaké formality a zřídit chovnou stanici, jak jsem Ivetě slíbila. A tak jsem si trochu popřemýšlela, odeslala žádost ke schválení a v květnu 2007 vznikla chovná stanice SWEET TEDDY. Bylo to "tak tak". Quenitka měla svoji první říji docela brzy a ještě jí nebyl ani rok, když už měla pátou říji v pořadí. Hodně zhubla, už moc nespala, nejedla, jen volala ženicha...Naštěstí už zbývalo počkat jen chvíli a tak jsem ji hned po dovršení předepsaného roku věku připustila k Alimu, kocourkovi od Ivety. No a výsledkem byl překrásný první vrh, Armani, Armando, Anakin a Anekka...., který se narodil pár dnů po oficielním přiznání jména mojí chovné stanice, Sweet Teddy...

    Jak už jsem napsala, bydlím v činžovním domě, i s rodinou, kočičky jsou stále s námi, koťátka jsou první 3 týdny s maminou z důvodu klidu a bezpečí v pokoji mé dcery, ve volierce, aby jim náhodou Edward neublížil /přece jen, koťátka nejsou jeho a to někdy končívá v přírodě špatně/, případně, aby je Quenitka někam neodvlekla a něco se jim v naší přítomnosti nestalo. Kočičí mamina tak má klid, prostor a bezpečné zázemí jen pro sebe a svoji drobotinu. Pokud chce odejít trochu odpočívat od hladových pusinek, proběhne se bytem a zase se vrátí k miminkům zpět. Jakmile jsou koťátka větší a samostatnější, necháváme je volně po bytě, aby uvykli běžnému chodu domácnosti a soužití s lidmi. Nedá jim to, věru, moc námahy, zabydlet se v našich postelích, roztahovat se po křeslech a zřídit si dětské hřiště v obýváku. Snad toto vše a hlavně náš přístup alespoň trochu skýtá "záruku", že koťátka budou od nás odcházet přítulná a socializovaná. Jaké pouto si vytvoří ve svých nových domovech, to už je na nových "rodičích", kteří si od nás kočičí dítka odnesou... :-)

Dnes máme tedy doma k nám, třem lidem, kastrovaného kocourka Edwarda a kočičku Quenitu a  chovnou kočičku Cinderellu,
akvárko se 3papoušky /to je ryba, netrápíme ubohého opeřence, jak se může zdát/, pískomilku  
a v čajovně ještě (i přes alergii na peří, která je zjevně jen na peří prachové) senegalského papouška Ferdu a Pepu :-)

...Lenka

moje smečka..
vrhy koťátek

Zpět na úvodní stranu